Dorotka z Ameriky

Mamince přišel začátkem ledna 1990 balíček od její sestřenice z amerického Pittsburghu. Zásilka obsahovala kromě krabičky modrých bonbónů, skleničky arašídového másla a papírové desetidolarovky také dopis, psaný lámanou češtinou.

V dopise byla smutná zpráva o smrti, maminčinného strýčka Ronalda, který emigroval ve třicátých letech minulého století do USA. Strýček se dožil požehnaného věku 97 let a na fotce, který byl v dopise přiložen, stál se svými vnoučaty na zahradě u jabloně obsypané červenými jablky. Prožil určitě krásný život plný lásky a radosti, který mu leckdo mohl jistě jen závidět.

Jeho dcera Dorotka opustila naší republiku tehdy jako malá holčička. Strýček v Americe brzy ovdověl a znovu se tu za pár let oženil. I druhé manželství, které trvalo skoro třicet, měl pěkné. Malým dětem tak našel novou maminku. Jeho druhá žena byla také češka. Seznámil se s ní ve spolku českých krajanů.

Dorotka psala, jak strýček rád vzpomínal na rodnou zemi a všechna svá vnoučata nezapomínal učit českému jazyku.

Strýčkovo poslední přání bylo, aby dcera Dorotka navštívila svoji rodnou zemi a poznala blíže své kořeny a naši rodinu. Strýček byl moc potěšen naši listopadovou sametovou revolucí, která změnila celý politický svět a děkoval Bohu, že mu umožnil se těchto událostí ještě dožít. Hned za pár dní potom zemřel.

Samozřejmě, že jsme hned Dorotce odepsali, že budeme velice rádi, když k nám přijede a stráví s námi nějaký čas. Táhlo ji na šedesátku, ale na fotografiích vypadala velice zachovale a její úsměvy od ucha k uchu na ní prozrazovaly její životní optimismus.

Byl začátek února a my se těšili na přílet naší americké tetičky Dorotky. Tetičce jsem uvolnila svůj pokoj. Po dobu americké návštěvy jsem měla být dočasně vyhoštěna k bratrovi na gauč.

Už se stmívalo, když s ní Bedřich přijel. V předsíni strýček složil její  tři kufry a náš galantní tatínek ji pomohl sundat  krásný norkový kožich. Mluvila plynule česky, pouze s lehkým americkým přízvukem. Následovalo srdečné přivítání a vřelé objímání. 

Dorotka byla štíhlé, drobnější postavy. Vlasy měla upravené do moderního krátkého sřihu se světlým melírem. Pouze pár vrásek na obličeji a dekoltu vypovídaly o jejím skutečném věku. Její jiskrné oči rozveselily každého z nás.

Maminka ji provedla po našem domě a pak jsme se všichni přesunuli do kuchyně. Na tetu tu už čekala svíčková na smetaně s knedlíky, kterou pro ni uvařila na přivítanou maminka.

Tetička si u nás při každém jídle moc pochutnala a nikdy nezapomněla pochválit  maminčino kulinářské umění a českou kalorickou kuchyni.

Neřekla bych, jak velkou porci spořádá taková štíhlá dáma a to zcela bez viditelných následků na skvělé postavě.

„To má někdo štěstí na dobrý metabolismus“, povzdychl si tatínek, hladíc svůj přerostlý pupek.

„Mirečku, doma bych si ty kalorie spálila joggingem nebo plaváním, ale tady u vás to docela ráda oželím. Taky by jsi měl začít něco dělat se svým tělem, jinak ti zleniví svaly a klouby“, poučuje tetička našeho otce, kterak se zbavit sádla.

„Dorotko, to bys musela bydlet tady a ne v Americe, abys taťku vytáhla od televize nebo gauče“, povídá maminka a přitom se na ni usmívá.

Vyprávěli jsme si ten první večer o všem možném, co nás zajímalo. Byli jsme všichni z tety velice nadšení. Nikomu se nechtělo jít spát. Povídali jsme si o životě v Americe, o Dorotčině třetím muži a jejich dvou synech a čtyřech vnučkách. Maminka udělala tousty a tatínek otevřel červené víno. Pouštěli jsme si videokazety a prohlíželi si fotografie rodiny za oceánem. Byla nezmar, zatímco my ostatní jsme už postupně padali únavou. O tom, že bude spát u nás nechtěla ani slyšet. Ubytovala se naproti u starého mládence strýčka Bedřicha. Je prý noční pták a nechce narušovat svým pobytem denní zvyky naši milé rodinky.

Oddychla jsem si. "Nebudu muset v noci poslouchat to hrozné bratrovo chrápání!" Byla jsem ji za to opravdu moc vděčna.

Po celou dobu své návštěvy vstávala kolem poledne a chodila spát ráno. Snídala s námi oběd a obědvala s námi večeři. Večery trávila buď ve vinárně s Bedřichem nebo v nějakém zábavném podniku ve vedlejším městě. Seznámila se přitom se spoustou nových a zajimavých lidí podobného ražení. Okouzlila svým temperamentem dokonce i jednoho stomatologa, který ji zcela zdarma spravil chrup.

"Máte jediné štěstí, že ve vaší postkomunistické zemi schází ještě kasína, tam bych dozajista utratila i Bedřichovy peníze!", prozradila nám na sebe tetička jednu ze svých neřestí.

Další neřest odhalila po čase návštěva jejího pokoje. Na skříních, posteli i na zemi se povalovaly její věci. Ospravedlňovala se heslem: "Time is money a zbytečný úklid zkracuje jenom vzácné minuty našeho života." Měla pravdu. Museli jsme se pokaždé jen smát, když tetička v tom svém chaosu nemohla nikdy nic najít a svůj drahý čas potom krátila "hledáním něčeho". Maminka musela konečně uznat, že nejsme s  bratrem zase tak velicí bordeláři.

Na víkend měla Dorotka naplánovaný výlet k rodině  své druhé maminky, Anduly Půjčkové z jižní Moravy. Vzali s sebou naši maminku i tatínka. Tatínek tam figuroval pouze jako zpáteční řidič, což si způsobil svým "neholdingem" alkoholu. Nevydržel zdaleka ani desetinu všech koštů vína ze všech těch rodinných sklípků, jako maminka. Na Dorotku však neměl ani Bedřich, ona byla nedostižitelná. Vrátili se až za tři dny, a maminka litovala, že si nevzala ještě den volna na vysřízlivění. Tetička tam prý i tancovala za doprovodu cimbálovky na stole, když se učila české lidové písničky. Jako dárek si dovezla z jižní Moravy vyšívaný kyjovský kroj a několik lahví archivního vína.

Abych řekla pravdu, my s bratrem jsme si tetičky moc neužili, svým nočním životem měla obrácený biorytmus.

A tak jsme se těšili na lyžařský víkend na horách. Bohužel, celá naše rodina nejsme zdatní lyžaři, vlastně dost mizerní.

S bráchou jsme vytáhli z půdy staré lyže a na hrubé pletené svetry jsme si navlíkli šusťáky, které mi a bratrovi maminka ušila na povinný lyžařský výcvik do sedmé třídy.

„Raději, děti, nedělejte moc prudké pohyby, aby vám to neprasklo ve švu!“, poučovala nás maminka, když nám je zkoušela.

Boty na šněrování nás s bráchou tlačily, ale museli jsme to vydržet. Rodičové neměly v úmyslu investovat prozatím do našich lyžařských nezdarů už žádnou korunu.

Když jsem si ještě oblékla zimní bundu, vypadala jsem opravdu jako medvěd, který snědl hromadu medu a nemá v úmyslu se moc pohybovat.

„Jen se pořádně oblečte, ať vám nebude zima. Dneska tam hodně fouká“, povídá tatínek a podává nám s bráchou kožené palčáky, abychom neměly na rukou omrzliny. Dodám jen, že venku bylo jen mírně pod nulou.

Přijeli jsme k sjezdovce na Bílé v Beskydech. Natřela jsem si obličej modrou indulonou, kterou jsem nechala ostatním členům rodiny kolovat. Tetička indulonu s díky odmítla a vytáhla svůj vlastní drahý ochranný krém s UV filtrem.

Tetička si zapůjčila značkové vybavení v půjčovně sportovních potřeb a oblékla si vlastní termo kombinézu, kterou si s sebou přivezla z Ameriky.

Bedřich stál s Dorotkou ve frontě na vlek, opět rodinná výjimka. Zatímco my jsme se plácali ve sněhu pod sjezdovkou, tetička s Béďou sjížděli svah jako ti nejzdatnější ze všech ostatních lyžařů.

„Kdybychom si s bráchou vzali sáňky, více bychom si toho tady užili“, pomyslila jsem si pro sebe.

Po mnoha pádech a těžkém vstávání, jsme to s mamkou, taťkou a bráchou zapíchli v baru. Byli jsme celí spocení a unavení.

Asi za dvě hodiny za námi dorazili naši dva závodníci, kteří měli super náladu. Na hory jeli i další den. My už jsme nejeli, ale také jsme těm dvěma ani nescházeli.

Tetička u nás strávila celkem tři týdny. Myslela jsem si, naivně, že se po dobu jejího pobytu zdokonalím v angličtině, ale nezdokonalila. Těšila jsem se, že se dozvím něco nového o americkém způsobu života. Nedozvěděla jsem se toho moc, poněvadž tetička dopoledne spala a večer odcházela s Bedřichem za zábavou. Jediné společné chvíle jsme trávili u večeře.

Čas utekl jako voda a Dorotka odcestovala zpět do Ameriky. Ještě než odletěla, zůstala na pár dní v Praze u našich vzdálených příbuzných. Toužila ještě poznat blíže naše hlavní město s jeho památkami a kulturou.

Domů si od nás vezla plno dárků. Nám zůstalo na památku několik společných fotek, tričko s motivem sochy Svobody, které si u nás zapomněla a taky arašídové máslo, které nikomu nechutnalo.

Máme společné předky, společnou rodnou zemi a řeč, ale přitom jsme každý jiný. Jestli je to vrozenou povahou nebo výchovou, to nevím. Možná, kdyby tetička nežila v Americe, ale v socialismu jako my, byla by nám více podobná. Ona si život uměla užít a prožít. My ji můžeme ten její životní optimismus pouze závidět.

Dost možná nám ukázala jen část své povahy, kterou chtěla ukázat. Třeba život v Americe přece jenom není tak růžový, jak to vypadá... Možná, že její bývalí dva manželé měli i důvod, proč se s ní rozvedli. Snad je i smutná z toho, že děti a vnoučata ji navštěvují jen občas. Že bychom to byli  my, kterým je co závidět a ne ona? Chtěla jsem se  ji na to zeptat, proč vypadá stále tak "happy", ale nebyl na to čas. Tak někdy příště, až se zase někdy uvidíme...