Nadějné vyhlídky

Stojíme vedle sebe, samozřejmě i se strýčkem, u naši staré lípy před domem. Jsme teple oblečeni a nad hlavou máme nebe plné hvězd. V rukách držíme skleničky a tatínek otvírá šampus.

Přichází ohromná záplava ohňostrojů, jejichž úžasné kreace ozdobí nekonečnou noční oblohu. Letos je jich více než předešlé roky. Tento Silvestr 1989 je výjímečný. Posloucháme ty výbuchy radosti a přejeme si šťastný nový rok ...  

Odchodem starého roku přichází nadějná očekávání. Touha po poznání dosud nepoznaného života ve svobodě, kde pouze vy sami jste zodpovědní za své štěstí. Svoboda lidem rozvazuje ruce a činí jejich nohy opět volné. Najdou se, ale i takoví, kterým bude scházet sevření pevných pout. Lidé, kteří byli na výsluní pouze díky stínům lidí v pozadí, budou ještě dozajista hodně slyšet. Máme nového prezidenta Václava Havla a krásné předsevzetí nést svoji vlastní zodpovědnost za své myšlenky a učiněné kroky.

Tatínkovy třesoucí ruce zavinily, že postříkal gejzírem šampaňského maminčinu bundu.

„To nic, to se vypere, tatínku“, povídádá smějící se maminka.

Přichází první vteřiny nového roku 1990 v naší svobodné zemi a skleničky cinkají na jeho počest.

Prázdnou lahev jsme nechali ležet u vchodu a v prvních chvílích nového roku jsme se šli projít k lesíku nad naším domkem. Drželi jsme se všichni za ruce a kráčeli společně do mírného kopečka.

Chtělo se mi říct : "Mám vás všechny moc ráda!", ale nebylo třeba slov. Jsme si všichni moc blízcí, ikdyž si často lezeme na nervy a hádáme se.

Prvotní rámus ustal, jen ještě občas nějaký opozdilec odpálil rachejtli. To ticho bylo kouzelné. Jen sníh nám křupal pod nohami.

Došli jsme až k lesíku a tatínek zavelel: "A teď zase rodinko zpátky domů, do tepla."

Přesunuli jsme se do obýváku k televizi. Na ČT2 ukazovali záběry z listopadových událostí. Na ČT1 byl, jako každý rok, opět úžasný Vladimír Menšík.

Strýček Bedřich si skočil domů pro kytaru a teprve pak začala ta správná zábava.

S mamkou jsme donesly chlebíčky, jednohubky a tequilu. S bráchou jsme si mohli taky přiťuknout, i když nám bylo sotva patnáct. Narozdíl od tatínka, kterému stačil pouze novoroční přípitek.

"Taťko, nebuď suchar, dej si ", sváděla ho marně maminka.

"Jen ho nech být, alespoň neubude!", povídá Béďa a nalévá si druhou skleničku.

Strejda zpívá a hraje na svoji kytaru písničky od Kryla a Hutky. Zbytek rodiny ho doprovázel svým falešným zpěvem a mezerami vyplývajícími z neznalosti textu.

Strýček odložil kytaru a prohlásil: „Milá rodino, svým vytím mi kazíte můj dozajista vysoce nadprůměrný umělecký projev. Pustíme si tedy zpěv profíka a ukážu něco pro dámskou část publika. Věřím ovšem, že se budou bavit i ti zbývající.“

Béďa si donesl z předsíně dřevěný věšák, z něhož naše bundy pohodil na podlahu a z kazeťáku pustil Michaela Jacksona a jeho Pepsi Generation.

Jak správně jsem dopředu tušila, bude následovat exibiční vystoupení maminčinného bratra.

Strýček si nasadil černé brýle a začal se vrtět v rytmu hudby. Postupně začal mezi nás odhazovat části svého oblečení.

Ještě než na maminčin obličej přistálo jeho tričko, stihla Béďu upozornit na přítomnost nás, dětí. Strýček nereagoval, ale plně se věnoval svému kulturnímu číslu. Postupně za mého a bráchového potlesku v rytmu melodie ze sebe svlíknul úplně všechno. Pouze můj vánoční dárek, trencle dlouhé, puntíkaté, zakrývaly jeho sexy zadek až ke kolenům.

K velkému překvapení strejda pokračoval dál, pro jistotu nakoukl pod trencle a lehce je začal popotahovat za nohavice, až mu samy sklouzly ke kotníkům...

„Bedřichu, zrádče, netušil jsem, že ty, odpůrce těsného spodního prádla, které utiskuje spermie, budeš mít na svém těle někdy slipy!“ vysmíval se mu tatínek.

„To víš, Mirku, to bylo jen hrané, hned teď půjdu na WC a sundám si je, zařezali se mi někde do zadku a brání mi v logickém myšlení. Omluvte prosím krátkou technickou pauzu milé publikum, odcházím se převléknout“, říká Bedřich sbírající své svršky po celém obýváku.

Ještě než odešel na WC, sklidil náš obrovský aplaus.

„Taky jsem si něco připravila na dnešní večer“, povídám já.

Až se ustrojený Bedřich vrátil zpět, čtu svoji báseň Chameleon:

Nikdo není jako on,

přítelíček chameleon.

Barvy svoje rychle změní,

dle politického dění.

Nad ohlasy diváků,

vysmívá se dobrákům.

Změnil si jen příjímení,

říká, že jsme šílení.

 Takhle věřit každému,

kdo slibuje odměnu!

Co se to jen s námi stane,

když na jeho slova dáme?

Radujme se svobodně,

než skončíme na dně, v zemi naši rodné!

Kupředu ni zpátky krok!

Přivítejme nový rok!

Dočetla jsem a strejda zapískal na znamení, že se mu to líbilo. Moji básničku ve školním časopise bohužel nevytiskli. Prý nebyla moc optimistická, zdůvodnil svůj počin ředitel našeho gymnázia.

Otevřeli jsme druhou láhev tequily a zábava pokračovala až do rána. Dneska budou k obědu asi zase párky, pomyslím si, ještě než jdeme v pět ráno spát.