Staré dobré časy

Rozvedené ženy po čtyřicítce už prý hledají jen sponzory pro své děti. Strýčkova přítelkyně Jana rozhodně nevypadala na to, že by jí táhlo na čtyřicítku, proto nás všechny velice zarazil její dvacetiletý syn.

Vdávala se velice brzy a hodně brzy se i rozváděla. A žádného sponzora a snad ani lásku nehledala. Byla to schopná, samostatná a ambiciózní paní podnikatelka. Láska k Bedřichovi se u ní vyvinula až po delší době a  pouze strýčkovu neutuchajícímu úsilí "sbalit ji".

Ale co jiného dává životu smysl než právě láska? Myslím, že i Jana přišla na to, že s Bedřichem ji potkalo štěstí.

Ale že jí to trvalo! Takový muž bez závazků se zájmem o kulturu, cestování a společenské tance, to je přece terno! Navíc si sám si vypere, uklidí, uvaří. A má domeček na venkově a život bez dluhů.

Když teď nad tím přemýšlím, nebylo by strýčkovi lépe zůstat starým mládencem? Vždyť mu vlastně nic nescházelo...

Když se jim narodily dvojčata, na mateřské s nimi tehdy zůstal po půl roce samozřejmě Bedřich.

Stálo mu to za to nevyspání, přebalování a mixování kojenecké stravy? Vzpomene si rád na ty časy poblinkaných koberců, počmáraných stěn a počůraných kalhot?

Ale ano, stálo! Ke svému strýci jsem vzhlížela po jednom dni s  jeho dvojčaty opět s nepředstíraným obdivem.

Po čtyřletém vztahu Bedřicha a matky jeho dětí se konečně strýček s tetičkou rozhoupali ke svatebnímu dni.

Tehdy jsem skoro dvouleté děti, Anetku a Lukáška hlídala jedno dopoledne, protože si jeli jejich rodiče společně něco ohledně svatby zařídit.

Měla jsem ve škole volno a velice jsem se těšila na veselý den s dětmi. Venku pršelo a tak jsem z půdy vytáhla krabici se starými hračkami. Děti si chvilku hrály, pak jsme si malovali pastelkami. Odběhla jsem si do kuchyně naklepat řízky na oběd. Když jsme se vrátila Lukášek si hrál na záchodě. Vylil maminčin dvoulitrový prášek na praní i aviváž a záchodovou štětku nechtěl pustit z ruky. Po domluvě, která se neobešla bez šíleného řevu, umytí a úklidu jsem už záchod pro jistotu zamkla.

Přestalo pršet a tak jsem si řekla, že půjdeme raději ven.

"Děti, půjdeme na procházku, jen si ještě skočím na záchod".

Sotva jsem dosedla, Lukášek mě zamknul. Prosila jsem, křičela jsem. Ale odemknout to nešlo. Byla jsem vězeň, odkázaný na pomoc dětí.

Po deseti minutách černých myšlenek, že děti vypijí jar nebo leštěnku na nábytek, či snad pustí na sporáku plyn, se naštěstí Lukáškovi podařilo odemknout. Oddechla jsem si.

Anetka, ráda, že mě zase vidí, na mě volá z obýváku: "Pojď se podívat! Ája leslila!"

Spadla mi čelist. Rychlá Anetka mezitím stihla vymalovat bílé stěny a koberec černým centrofixem.

A spoušť v kuchyni, kde si na podlaze ve strouhance obalovala kuřecí řízky okomentovala slovy: "Ája važila".

Ano, už v dětství lze rozpoznat přirozené vlohy...

Pro mě to byly obrovské zkušenosti do života, které lze shrnout do čtyř vět:

- Jestli nemusíš, raději nehlídej cizí dítě.

- Musíš-li cizí dítě hlídat, nejspouštěj je z očí. 

- Před tím, než začneš hlídat, schovej klíče a fixy.

- Je-li dětí více než jedno, neuhlídáš je.

Den jsme přežili ve zdraví a všechno se uklidilo. I ta svatba byla šťastná...

Dneska jsou z dvojčat praštění puberťáci, právě takoví, jací jsme byli my dva s bráchou.

Rádi se po letech vracíme do malé vesničky a do našeho domečku za rodiči. Mám moc ráda naše rodinná shledání, při kterém nesmí chybět strýček Bedřich a jeho nejmilejší...

Ale byly to staré dobré časy...

Hračka z dětských let

směje se na mě knoflíky,

namísto očí.

 Starý plyš a nacpaný molitan,

drolí se dírou v zádech.

Až najdu niť a jehlu,

promluví ke mně

dětskou řečí

z časů, které zmizely někam

do nenávratna...