Anděl na horách

Konečně napadl sníh. Solidární strýček Bedřich se obětoval a strávil s námi nedělní odpoledne na horách. Vytáhli jsme z půdy staré lyže a na hrubé pletené svetry jsme si navlékli šusťáky, které mi a bratrovi maminka ušila na povinný lyžařský výcvik do sedmé třídy.

„Raději, děti, nedělejte moc prudké pohyby, aby vám to neprasklo ve švu!“, poučovala nás maminka, když nám je zkoušela. Boty na šněrování nás s bráchou tlačily, ale museli jsme to vydržet. Přijeli jsme k sjezdovce. Natřela jsem si obličej modrou indulonou, kterou jsem nechala ostatním členům rodiny kolovat. Bedřich nám zatoužil zvednout level a tak nás vytáhnul k vleku. Ten pohled z vrcholu byl děsivý. Připadala jsem si jako nedobrovolný sebevrah. Zbledla jsem a nemohla své nohy rozhýbat. Lidé nás míjeli a my metr po metru pluhem s bráchou ryli brázdu do sněhu. Předjížděli nás i malé děti. Cítila jsem se neohrabaně a trapně. Asi po půl hodině pádů a pomalého nabírání rychlosti jsme dojeli dolů k Bedřichovi, který stál pod svahem a sledoval nás. Zpocení, unavení, ale šťastní, že jsme to dokázali. „Bedřichu, nahoru už mě nedostaneš!“ „Ani já už nejedu, jsem totálně vyřízený!", přidal se brácha. Zrovna jsme si říkali, že si zajdeme do bufetu dobít energii, když v tom se zjevila Karolína ze čtvrťáku. Nečekaně své značkové lyže zabrzdila přímo u Bedřicha. „Slečno, vy jste snad spadla z nebe. Nejste náhodou anděl?“ „Ahoj Aneto, to je náhoda!", přecedila jsem otráveně mezi zuby. "Tak ráda vás vidím!", překvapeně zvolala a vykouzlila při tom svůj trénovaný úsměv, který nutil kluky padat ji k nohám. "A a ten milý muž, to je tvůj strýček? Těší mě, já jsem Karolína. Už dlouho vás sleduji a přišla jsem strýčka vysvobodit.“ Sundala si z hlavy čepici a její krásné dlouhé blond vlasy se ji zatřpytily v poledním slunci. Rozepnula si u krku značkovou termo kombinézu až někam k pupku. Usmála se na strýčka, když si všimla, že ji zírá na její přiléhavý rolák. „Bedřichu, jestli je Karolína anděl, tak jedině ten padlý...“ Byla krásná a uměla svých předností náležitě využívat. Každého kluka si omotala kolem prstu, aby dosáhla svého. „Tak jedem nahoru? Dokud tu není taková fronta!“, dotírala na Bedřicha. My jsme si konečně sundali lyže a vydali se směrem k občerstvení. „Děti, sejdeme se za chvíli u baru“, povídal Bedřich, který se odpíchnul a jel v doprovodu Karolíny směrem k vleku. Seděli jsme venku na lavičce, popíjeli čaj s citrónem a přikusovali sýrové tyčinky. Dívali jsme se, jak Bedřich jede dolů, ladně přenášel váhu z nohy na nohu a jeho boky se rytmicky vlnily. Záviděli jsme. Za ním jela růžová Karolína. Jeli lehce a byli vzájemně sehraní jako dokonalý pár bez zbytečných kliček a pádů. „Takovou dokonalost při pohybu my dva asi nikdy nedosáhneme“, posteskl si Aleš. „Kdybychom si s bráchou vzali sáňky, více bychom si toho tady užili.“ „To nemůžeš vědět. Třeba to chce jen lepší lyže a osobního trenéra.“ Asi za hodinu jsme pili svůj třetí čaj s citrónem, když k nám konečně dorazili. Nálada mezi námi a Karolínou začínala pomalu přituhovat, stejně jako venkovní počasí. Viděli jsme, že jí překážíme. Na hory jeli i další den, ale už bez nás. A tak jsme jen tušili, že jsme tak strýčka vydali napospas padlému andělovi... Bylo jí osmnáct a starý mládenec Bedřich s ní od toho seznámení na horách prožil půl roku života... "Nejhorší je, když lžete sami sobě", povídal zamyšleně strýček Bedřich. „Taková lež, vám může zanechat následky na celý život!". Celou dobu si nalhával, že bude stačit na mladou Karolínu. Proč zrovna ona? Byla mladá, krásná, dokonalá a hloupá. A každý chlap má přece rád roztomilé hračky. Nenáviděla jsem ji, neustále mě ponižovala. Byla to její taktika. Věděla, že mám strýčka ráda a tak mě chtěla vytlačit z cesty, abych jí nepřekážela. Strýček miluje divadlo a navštěvuje ho jednou za čtrnáct dní už několik let pravidelně. Každé další divadelní představení už seděli vedle sebe. Strýček se musel moc snažit, aby s ní udržel krok. Denně se holil, podotýkám, že nejen vousy. Také ho donutila používat deodorant a ústní vodu. A k tomu všemu ještě musel podstoupit "nasřelení" vlasových kořínků" na lesklých místech hlavy. V neposlední řadě po něm požadovala oblékat se tak, aby byl IN. A milovala dárečky... A každou sobotu odpoledne chtěla trávit na golfovém hřišti. Ještě, že strýček stačil ubrat plyn když po něm vyžadovala obřízku. Karolína si velice zakládala na svém dokonalém vzhledu. Jednou měla takový beďar, který nezakryl ani značkový make-up, a tak měla třídenní absenci, kterou ovšem zakamuflovala na předmenstruační bolesti. Ovšem, když se takový pupínek a ne jeden udělal mě, vysmívala se mi před spolužáky, že jsem i já konečně dorazila do puberty... Pupínků ale začalo přibývat, nebyly už jenom na obličeji, ale i na břiše a rukách. Když se k tomu přidala ještě horečka věděla jsem, že to nebudou obyčejné beďary. A nebyly. Byly to neštovice, které jsem pochytila od dětí, které jsem hlídala sousedce. Při ležení v karanténě, odloučena od světa špolužáků a zákeřné Karolíny, jsem vymyslela dokonalou pomstu. Když byl strýček na zahradě, proploužila jsem se tajně do koupelny a otřela se do všech ručníků, které jsem našla a pro jistotu raději do všech. Věděla jsem, že Karolína za chvilku přijde, pokaždé se asi na hodinu u Béďě zdržela, než odjeli do divadla. Ani se mi nechtělo pomyslet na to, co tam asi dělají. Ještě ve snu se mi pak zdálo, jak si Karolína drásá svými dlouhými nehty svědivé pupínky až do krve a zanechává si na tvářičce hluboké jizvy. Teď ale už nezbylo nic jiného než čekat. Karolína strýčka naštěstí opustila, neštovice sice nedostala, poněvadž je prodělala již jako dítě. Ale to, že nakazím strýčka, to jsem opravdu nezamýšlela. A u dospělých je průběh neštovic daleko těžší. Já jsem postupně nabývala původního vzhledu, zatímco strýček kolaboval na ÁRU se čtyřicítkami horečkami. Jakmile Karolína odmaturovala, šla vstříc svému modelingovému cíli s mladým modelem po boku. Strýček nebyl ani tak zámožný, aby mohl slečně dělat dále sponzora a konečně si přestal nalhávat, že je nějaký KING. O své akci v koupelně jsem ale pro jistotu pomlčela, strýček by také nemusel také pochopit můj dobře míněný záměr. Ještě, že ty nastřelené vlasy nejdou odstřelit a když budu chtít, aby holky záviděly, vezmu s sebou svobodného strýčka na nějakou tu diskotéku... Jó život je jeden ring a vyhrává jen King! Ten kdo se krčí někde v rohu, musí jen věřit na náhodu. Aplaus sklízí v tomhle představení, jen ti, co převleky rychle mění...