Holčička z cukru

Život mladých dívek je plný pokušení a mnohdy ukrývá i nejedno tajemství...........

Alice odcházela z tanečních mezi posledními. Za parkem u řeky blikalo pouliční světlo. Při rychlé chůzi šlápla na kámen. Na malý moment se zastavila a ujistila se, že neztratila podpatek. Vtom si všimla tmavé postavy muže zahalené stínem. Zrychlila. Přeběhla tmavou cestičkou mezi stromy, a když se světlo znovu rozsvítilo, uviděla za sebou mezi keři postavu v tmavém plášti. Neubránila se dojmu, že ji sleduje. Odbočila k paneláku, kde bydlela, odemkla vchodové dveře a rychle je pak za sebou zabouchla. Ukrytá v bezpečí tmavé chodby sledovala malým okýnkem v suterénu muže, který se vynořil z boční uličky za domy. Na chvíli zastavil a znejistěl. Viděla docela zblízka jeho hnědé kožené boty s kovovou sponou na boku. Pak postava zmizela v šeru u zastávky MHD. Konečně doma. Chvíli ji trvalo, než se uklidnila. Pozdravila mámu v obýváku a šla do koupelny. „Ali, doufám, že jsi nešla v takové tmě parkem, ale tramvají s kamarádkami, víš, jak moc se o tebe bojím.“ „To víš, že jsem jela tramvají, neboj mami“, uklidňovala Alice maminku, která na ni nakoukla do pokojíčku. „A inzulín sis píchla?“ „Ano maminko, píchla, nezapomněla jsem“. „Mami, jsem unavená, všechno ti povykládám až zítra“, zavolala na maminku Alice a popřála ji mezi dveřmi dobrou noc. Uběhlo několik dní. Život Alice se znovu ubíral po zajetých kolejích. Na gymnáziu kde studovala, nastoupil nový učitel francouzštiny. Byl to pohledný mladý sympatický muž, který si okamžitě podmanil srdce všech studentek. Jmenoval se Jaroslav Pudélko. Pod bílým tričkem, které obepínalo jeho bicepsy, se rýsovalo mladé vypracované tělo. „Je sexy, viď!“, šeptla spolusedící kamarádka Alici při hodině francouzštiny. „Sexy je na něm úplně všechno, snad až na to jeho příjmení – Pudélko, to jsem ještě neslyšela…“, zasmála se spolu s kamarádkou. Mluvil plynule francouzsky a uměl si udržet pozornost studentů. Zkrátka to byl skvělý učitel. Většina dívek se začala na hodiny francouzštiny připravovat důkladný líčením a hlubokými výstřihy. Tedy jedině až na Alici, která v neoblíbené francouzštině plavala, a nechtěla na sebe tedy zbytečně upozorňovat. Po několika hodinách se ale neubránila dojmu, že jeho krásné modré oči ji až příliš často sledují. Jednoho dne zcela nepochopitelně dostala ze čtvrtletní písemky jedničku. Věděla zcela přesně, že to na jedničku nenapsala. Pak si všimla poznámky psané pod známkou. ALICE, PŘIJĎ VEČER V SEDM K FONTÁNĚ. JAROSLAV Zdálo se jí to jako sen, když to četla. Zve na rande! Ji, tuctovou šedou myš, která ještě nepoznala žádnou opravdovou lásku. Když se na ni znovu podíval, kývla mu nenápadně na souhlas. Tak začala Alici nová láska. Láska krásná, intenzivní, ale láska skrývaná. Scházeli se tajně, aby nikdo nezjistil, že se mají rádi. Vedle Jaroslava si nemusela na nic hrát, nic předstírat, miloval na ni i tu její cukrovku, která byla pro většinu předešlých vztahů kamenem úrazu. Když si před ním píchala inzulín, úplně ho tím nažhavila. Říkal ji při tom: „Ty moje sladká holčičko, jsi celá z cukru, jak sladká je tvoje krev…“. Alice se smála pokaždé, když Jaroslava slyšela takto mluvit. Potom, co si píchla, se většinou začali dlouze a vášnivě líbat. Alici stále více trápilo, že se nemá komu svěřit se svým tajemstvím. Jak moc ji chyběla babička, která pro ni měla vždycky pochopení, když byla malá. Byly si velmi blízké, povahou i svoji společnou nemocí. V létě už tomu bude deset let, co zemřela. Když si na ni Alice vzpomněla, rozbrečela se. Pak ze šuplíku vytáhla babiččin zlatý křížek, který ji darovala. Připnula si ho na krk a už se hned cítila lépe. Pak si začala prohlížet babiččiny perokresby, které měla schované na památku. U jednoho obrázku se Alice zarazila. Byl to autoportrét mladého muže. „Ale to není možné, to je přece můj Jaroslav!“ řekla nahlas. Obrátila obrázek a stálo tam: „Pro moji cukrovou holčičku, Jaroslav, 1936, Paris“. Alice vzala obrázek a se spoustou otázek na srdci spěchala za maminkou do kuchyně. „Mami, kdo je na tom obrázku?“ „To je přece babiččin učitel kreslení z Paříže. Její první láska. První a trochu záhadná.“ „Proč záhadná?“ „Babička o něm říkala, že je upír, který dychtil po její sladké krvi. Takzvaný cukrový upír. Ale snad bys tomu, Ali nevěřila. Kdoví, jak to tehdy vlastně bylo. Už je to mnoho let, co mi o něm babička povídala naposledy.“ „A proč mi o něm nikdy nic neřekla?“ „Když babička žila, byla jsi ještě dítě, nechtěla jsem, aby tě strašila takovými bláboly. Kdoví, proč si vlastně vymyslela takovou směšnou historku.“ Alice nevěděla, co si má myslet, hlava ji začala třeštit. „Teď jsem si ještě vzpomněla. Ten učitel měl takové nezvyklé příjmení, jmenoval se Pudélko. To je zajímavé, jaké detaily se mi vybavily po tolika letech“, doplnila informaci maminka a bez přerušení pokračovala v krájení masa, ze kterého vytékal malý pramínek červené krve. „Dneska budou karbanátky, Ali“, dodala. Alice maminku už více neposlouchala, udělalo se jí zle. „Ty moje sladká holčičko, jsi celá z cukru, jak sladká je tvoje krev…“, to jsou věty, které ji Jaroslav říká velmi často. To nemůže být náhoda, ta podoba… Alice si sedla si za počítač a vygooglovala si „cukrový upír“. „Nesmrtelná mytologická bytost, která saje krev diabetikům, protože jejich krev je pro ně sladká delikatesa. Mají většinou umělecké nadání a jsou to napohled velice citliví a vnímaví lidé, vyzařující velké charisma. Osoba, do které se sladký upír zakousne, se stává také upírem. Většina upírů si své oběti vyhledává velmi cíleně. Nejdříve je dlouhodobě sledují a často s nimi před napadnutím vytvářejí velmi blízký až intimní vztah. Prvotní obrana proti napadení cukrový upírem je kříž, případně injekce inzulínu stříknutá přímo do srdce.“ Alice nespala celou noc. Včera slíbila Jaroslavovi, že ho po škole navštíví v jeho bytě. Mělo tam dojít k jejímu prvnímu milování a teď to spíše vypadá na útok upíra. Přibalila do tašky jednu injekci s inzulínem navíc. Stále nebyla přesvědčena o tom, že právě její Jaroslav může být cukrovým upírem, který miloval už její babičku. Pod červeným rolákem Alice skrývala svůj zlatý přívěšek s křížkem. Takhle si nepředstavovala svůj den ZP (ztráta panenství) ani v nejčernějších snech... Jaroslav odemkl dveře svého bytu a pozval ji dál. Hned u vchodu si všimla hnědých kožených bot s kovovou sponou na boku. Teprve teď jí došlo, že Jaroslav byl ten záhadný muž v parku, který ji už tehdy sledoval… Alice se zachvěla, ale svoji úzkost nedala na sobě znát. Všechny stěny pokoje zdobily nádherné akvarelové obrázky. Na většině z nich byly krásné mladé dívky. Zdálo se jí, že na jednom z nich vidí svoji babičku, když byla mladá. Prý se jí Alice velmi podobá… „To jsi maloval ty? Proč jsi mi nikdy neřekl, že tak nádherně kreslíš? Moje babička také malovala…“ Alice se odmlčela. Babička tu nepomůže… „Ty všechny dívky jsi vycu…ehm…miloval?“ „Ale Ali, na tolik žen by mi nestačil jeden život smrtelníka, na tolik lásek bych musel žít věčně, abych to stihnul. Já když miluji, tak miluji jen jednu ženu na celý život…“ Tak to by sedělo na definici upíra docela přesně. Taková typově generační linie napříč staletími. Vždyť ty ženské jsou si velice podobné, jako sestry. Alice musela uznat, že i ona zapadá do kategorie bruneta s dlouhými vlnitými vlasy. Určitě měly všechny i diabetes. Jinak by je přece nemaloval ani nemiloval, pomyslela si Alice. „Dneska jsi nějaká zamlklá, co je s tebou?“, tázavě se zajímal Jaroslav a naléval při tom červené víno do skleniček. „Nemusíš se bát, nebude to bolet, budu tě laskat a budu něžný“, utěšoval ji. „Odlož si ze všeho nejdříve ten nemožný rolák, chci si tě ještě předtím nakreslit nahou“, žadonil a jeho jemné ruce začaly zajíždět pod krátkou sukni. Alice se napila vína ze skleničky, aby si dodala kuráž. Přitáhla si k sobě kabelku s inzulínem, aby ji měla při ruce v případě obrany. Vlastní autoportrét ještě neměla a získá tím alespoň nějaký čas. Začala se pomalu svlékat. Dokud mám křížek, nic mi neudělá… A pokud je přece jenom normální chlap, tak mu to vadit nebude… Proč zrovna já mám mít první milování se sexy upírem? Chtělo se jí brečet. Proč zrovna já mám mít první milování se sexy upírem? Klára se svlékla a Jaroslav začal malovat. Křížek mu kupodivu nevadil. To je dobré znamení. Možná není upír. Možná mám jen bujnou fantazii… Jaroslav se usmál jako by rozuměl jejím úvahám a začal malovat. Stále jen maloval a maloval… Najednou se Alice sesunula na zem a upadla do bezvědomí. Probudila se až v nemocnici. Stál nad ní Jaroslav v jedné ruce kytici a v druhé její nedomalovaný portrét (pouze hlava bez krku). „Ještě, že jsi měla, Alice v té kabelce inzulín“. „Jaroslave, řekni mi, jsem ještě panna nebo jsem už upír? Víš, to abych věděla, na čem jsem, než opustím nemocnici.“ „Já myslím, že jsi jen to první, na to druhé jsem neměl dost času“, odpověděl Jaroslav Kláře a zamilovaně se jí při tom díval do očí. „Miluji tě, ty moje holčičko z cukru!“ Alice se na něj usmála. Být upírem má možná i své výhody, pomyslela si v duchu… Vždyť láska je to, co je v životě důležité a je docela jedno, jestli jste nebo nejste upírem, alespoň do té doby než své lásce začnete „pít sladkou krev“…