Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Hráč

25. 08. 2013 21:21:51
Milana vzbudilo až bubnování dešťových kapek na parapet. Ostrá bolest hlavy ho bodala do spánků. Odstrčil ze sebe ruku mladé polonahé rusovlásky, která ho svírala pevně kolem ramen.
„Je to v prdeli!“ prohlásil suše, když jeho pohled sjel na noční stolek, kde měl budík. Pomalu vstal z postele. Cestou do koupelny nohou odkutálel prázdnou láhev od Martini do kouta. Studená sprcha ho na okamžik vzpružila. V kuchyni snědl poslední oschlý chlebíček, který zůstal od pozdní večeře a zapil ho sklenicí vody z kohoutku. „Ty už jsi vzhůru, miláčku?" tázala se nevinně mladá kráska v průhledné krátké košilce, když za ním přišla do kuchyně. Pod průsvitnou látkou se jí rýsovaly svůdné křivky. Milan si zrovna odložil na stůl injekční stříkačku. „Co bereš? Můžu si taky šlehnout?“ „To je inzulín, ty krávo!“, odsekl dívce naštvaně Milan. Vzápětí ho to zamrzelo, ale ne natolik, aby se omluvil. „Tady máš prachy a vypadni!“ Dolehly na něj výčitky svědomí. Znovu je tam, kde být nechtěl. Připadá si jako kocábka, která se kymácí bezvládně ve větru. Nikdy se nevyhrabe z toho svrabu. Sex bez lásky a ještě ke všemu ta zkurvená nemoc... Včera vynechal opět dvě dávky inzulínu. „Zase máš tu svoji pojebanou náladu! Neboj, už mizím z dohledu,“ odsekla naštvaným hlasem kráska z ložnice, když se soukala do těsného topu. Shrábla ze stolu peníze a pak ještě u dveří volala: „Uvidíme se večer v kasinu! Čau, Milánku!“ Pak už slyšel jen bouchnutí dveří. Odkráčel do koupelny, aby si oholil své dvoudenní strniště. Pohled do zrcadla v něm zase vzbudil sebelítost. Ještě stihne pár schůzek se zákazníky a večer opět kasino. Milan patřil k pravidelným hráčům pokeru. Raději vyhrával nad lidmi, které neznal, už z toho důvodu s nikým novým nenavazoval bližší kontakt. V pokeru byl opravdu dobrý. Vždycky vynikal v matematice. Najít tu správnou kombinaci to byl jeho koníček, který by mu dost možná vynášel i na pěkné živobytí. „Kdyby výhra byla zdanitelná, měl bych z ní větší požitek, tak se neubráním dojmu, že okrádám stát,“ smál se večer Milan, když shrábl ze stolu svoje vyhrané žetony. Nebýt těch milionových dluhů, jejichž úroky se sápaly po Milanovi jako masožravé liány, žadonící dychtivě po lidském masu, už dávno by byl za vodou. Výhry šly na splátky úroků z dluhů, nájem a nákup nejnutnějších věcí. Občas vrátil nějakou částku i důvěřivým kamarádům, kterým dlužil. Ale nějakou tu radost, ať už alkohol cigarety či společnici si dopřál vždycky bez ohledu na svou hypoglykemii. Úplně nejraději se jen tak povaloval v posteli u hrající televize a jedl pizzu nebo chipsy. „Alenko, prosím whisku s ledem“, šeptl servírce do ucha, když odnášela prázdné skleničky. „Koukám, že ti jde karta“, oslovil Milana muž za zády. „Ještě mi visíš to pětikilo, nezapomeň, kámo!“. „Neboj, dnes ti to vrátím! Cítím, že se zadaří!“ zazubil se Milan na svého bývalého kolegu. Svůj pohled od karet věnoval krásné ženě, která se na něho usmála. Od jejího hlubokého dekoltu, který na něj působil jako magnet, se neustále nemohl odpoutat. Pak se to stalo. Milanovo tělo bezvládně sjelo na zem. Ještě odněkud z dálky slyšel hrající hudbu a tlumené hlasy lidí nad ním. Na nic víc si nepamatoval. Upadl do bezvědomí a probudil se až na jednotce intenzivní péče. „A sakra!“ to byla Milanova první slova. Kapačka visící nad jeho postelí pomalu dokapávala. Na hrudi měl plno nějakých přísavek napojených na přístroje, které bez přerušení pípaly jeden přes druhý. „Jak jste se vyspal, pane Čermák?“ pozdravila jej mladá sestřička, která mu přišla vyměnit infuzi. „Co se mi stalo, sestřičko? Na nic si nepamatuji!“ ptal se a koukal se jí při tom do očí, kde chtěl vyčíst, kolik hodin života mu zbývá. „Prodělal jste hypoglykemický kolaps. Ve vašem případě můžete být rád, že jste vůbec přežil. Alkohol, cukrovka, nepravidelné dávky inzulínu, nezřízený životní styl, to je lístek do nebe. Pan primář vám jistě při vizitě vyhubuje sám". „Je to v prdeli, já vím, celý můj život je v prdeli. Na všechno se vyseru“. Sestřička odešla z pokoje, aniž by se na něj podívala. Po vizitě, když mu přinesla nové léky, se s ním dala do řeči. „Víte, mám bráchu. Má cukrovku už od malička, ale nikdy si na nic nestěžoval. Tu nemoc bere jako součást svého života. Smířil se s ní. Možná je na čase, abyste i vy přijal svoji nemoc a smířil se se svým údělem. Když přestanete bojovat se svým skrytým nepřítelem, budete mít víc sil na život. Nikdy není nic prohraného, dokud dýcháte, máte šanci.“ Další tři dny Milan zůstal v nemocnici na pozorování. Čas mu ubíhal pomalu, pouze chvilky se sestřičkou Anetou na něj působily jako hřejivý balzám na duši. Když měl Milan propouštěcí lístek z nemocnice, stavil se za ní ještě na sesternu. Milan se s Anetou začal později scházet. Moc si s ní rozuměl a na jeho tváři se po dlouhé době znovu objevil úsměv. Pro Milana byla nová známá nepopsatelná zkušenost. Ta ženská bytost mu dávala sílu, sílu nebát se. Bylo to poprvé od školních let, kdy nalezl kamarádku. Žádný sex, ale pochopení. Žádné podmínky, ale pouze podaná ruka. Ten den krásná podzimní sobota. Anetin bratr trénoval starší žáky fotbal a pozval je společně na krajský fotbalový zápas mladších žáků. Cestou parkem jim pod nohama šustilo čerstvě napadané listí. „Na tvého bráchu jsem opravdu zvědavý, podle toho co jsi mi vyprávěla, to bude chlap jako hora, který nic neotřese“, smál se Milan cestou na stadion. „To máš pravdu!“, odpověděla Aneta. „A taky je to velká autorita. Představ si jen udržet na uzdě partu desetiletých kluků, při fotbalu. A jsou dobří, když postoupili do kraje. Ty děcka na něm visí. Často jsou z neúplných rodin, špatně se učí a nemají žádný pořádný mužský vzor. A brácha jim to vše dává. Ti kluci ho milují.“ Hlediště bylo již zaplněno. „Kvůli té dopravní zácpě jsme málem zmeškali. Rychle, než začnou. Pojď, budou jistě v šatně.“, povzbuzovala Aneta Milana, když běželi do schodů. Ze dveří vycházel dětský smích, který přerušil hrubý mužský hlas: „Chlapi, musíte si věřit, vy to dáte, máte na to!“ Hlouček chlapců v dresech stál kolem stolu, za kterým seděl Anetin bratr. Veselé modré oči mu rámovaly obroučky brýlí se silnými dioptriemi. „Brácho, to je Milan, víš, jak jsem ti o něm říkala, přišli jsme vás povzbudit.“ Jakub, chlap jako hora se na Milana usmál. „Moc mě těší, Milane. Tak nám držte palce, ať jim to natřem.“ Rozloučili se a odešli s Anetou do hlediště. Milan se zájmem sledoval celou hru. Připadal si najednou jako dítě. Vzpomněl si i na svého tátu, když ho v pěti letech vzal poprvé na fotbal ostravského Baníku. To bylo rok před tím, než se táta upil k smrti. Blížil se konec zápasu. Dříve, když seděl v šatně u stolu, si toho Milan nevšiml. Bratr Anety neseděl dole u hřiště na židli, ale na vozíku. Když dali závěrečný gól, odjel z tribuny směrem ke klukům na hřiště. „Máme skvělého trenéra!“ volali šťastní kluci při vyhlašování vítězů jeden přes druhého a objímali při tom Jakuba, který svíral v rukách zlatý pohár. „No tak, pozor přece nebo mně z toho vozíku povalíte,“ volal na ně Jakub. Pohár si odložil na své dva pahýly, aby mohl i on objímat ty své upocené kluky. Když Milan viděl všechny ty rozzářené obličeje šťastných dětí kolem mladého muže na vozíčku, spadlo to z něj. Najednou zmizel ten strach, který ho neustále pronásledoval. Strach z nemoci, strach z dluhů, strach ze sebe samotného. Stál tam a tiše záviděl. Záviděl Jakubovi, který o všechno přišel a přitom všechno dostal. Uvědomil si, že ještě není tak pozdě, aby se změnil. Vždyť dokud dýchá, má naději, že svůj zápas vyhraje i on...
Autor: Kamila Urbanová | neděle 25.8.2013 21:21 | karma článku: 11.54 | přečteno: 455x


Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Poezie a próza

Jana Slaninová

Příběhy pana Nikdoše

Pan Nikdoš vstává na "šestku" a v sedm už sedí na vrátnici. Kromě své práce nemá jinou zodpovědnost. Odkroutí si svých dvanáct hodin a jde na pivo.

21.8.2018 v 14:00 | Karma článku: 12.04 | Přečteno: 379 | Diskuse

Liběna Hachová

Splněná přání

Hele, padá hvězda, honem si něco přej! Před týdnem, z neděle na pondělí, padaly hvězdy. Noc splněných přání. Co jste si přáli Vy?

19.8.2018 v 21:13 | Karma článku: 9.28 | Přečteno: 159 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Ega hry šálivé

Každý, kdo chce na tomto světě něco znamenat, musí něco mít. Třeba vilu na dobré adrese, bourák v garáži, diplom z plze..., ehm, z dobré univerzity. Nebo aspoň kabinku na koupališti. Ovšem – a na to pozor – za skokanským můstkem.

19.8.2018 v 20:44 | Karma článku: 11.85 | Přečteno: 221 | Diskuse

Libor Čermák

Inlajnový duch: Chyťte zloděje!

„To jsme tedy s těmi bruslemi na nohou dopadli,“ povzdychl si Martin Rosťovi. "Takhle znevýhodněnou skupinu, jako jsou inlajnisti, jsem teda dost dlouho neviděl. Nikam nás do obchodu na nich nechtějí pustit!“

19.8.2018 v 6:13 | Karma článku: 7.04 | Přečteno: 285 |

Martin Duplák

Němý sen (báseň)

Interpersonální konflikty - hybatel lidským myšlením. Přítomny i v svobodomyslném a morálním jedinci.

18.8.2018 v 19:30 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 57 | Diskuse
Počet článků 82 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1388
Díky, že mě čtete! Ráda píšu i pro děti. Moje webovky: http://urbanovakamila.eu/ Pohádky: http://www.babyonline.cz/akcni-svet-deti/pohadky/pohadky-o-zviratkach/veverka Knížky si můžete zakoupit zde: http://www.prah.cz/knihy/zviratka-z-batuzku-beruska-urbanova-kamila-287 http://www.prah.cz/knihy/zviratka-z-batuzku-veverka-urbanova-kamila-285




Najdete na iDNES.cz