Medailónek brněnské výtvarnice a fotografky Jitky Havlové

V Brně bydlí a tvoří malířka a fotografka Jitka Havlová. Právě v těchto dnech  vrcholí v Adamově výstava jejich obrazů a fotografií s názvem "Náš barevný svět".

Pozvánka na výstavu Jitky Havlové a Aleny Suché v Adamově:

V Adamově paní Havlová vystavuje zejména barevné  fotografie svého vidění mikrosvěta, který nachází ve své blízkosti. Velká část fotografií by mohla mít název Svět jednoho mého okna… Většina fotografií není focena digitálně a fotografie nejsou  uměle dotvářeny. Vše vychází z reálných detailů, které se na fotografiích stávají samostatnými obrazy. Na výstavě najdete také  makrofotografie krásy motýlů, ptáků, které autorka potkává na svých cestách krajinou. Nechybí zde také ukázka jejích šperků z přírodních materiálů.

Veškerá její tvorba vychází z přírody a vzájemně se prolíná. Tak například její  fotografie detailu zmrzlé kapky vody se stala  námětem ke šperku z černé a bílé rohoviny.

Detail z přírody je u ní častým námětem pro mnoho fotografických obrazů.  Věřím, že příroda sama naplňuje autorku optimismem, radostí  a nadějí, které prostřednictvím svých prací chce předávat dále.  Šperky vytváří Jitka Havlová z přírodních materiálů,  z rohoviny,  kovů a  polodrahokamů.

Tuto zajímavou a unikátní výstavu jsem v Adamově navštívila moc ráda. Můžu vám říct, že rozhodně stojí za návštěvu. Setkáte se zde nejen s tvorbou minulou, současnou, ale také s obrazy její dcery – paní Aleny Suché. Výtvarnice Jitka Havlová vedla k umění obě své děti nejen dceru, ale také syna, který má nadání hudební. Její syn – Daniel Havel patří ke špičkovým členům orchestru ND v Praze, řadí se ke členům celosvětově populární Ostravské bandy. Slavnostní otevření vernisáže obrazů své maminky a sestry doprovodil tento talentovaný hudebník  svým sólem na příčnou flétnu.

Kdo zná malířku a fotografku Jitku Havlovou blíže, ví jistě o její lásce k přírodě a ke všem živý tvorům. Tento životní postoj vyzařuje také z jejich obrazů a fotografií. Jen namátkou uvedu názvy některých jejich vystavených fotografií : Ze Země, Iniciála mrazu, Zimní návštěvníci, Sojčí pírka, Světlušky. Její díla také dokazují její smysl pro krásu detailu a na fotografiích umí až poeticky zachytit pomíjivé kouzlo okamžiku.

JITKA HAVLOVÁ 

Narodila se roku 1960, žije a pracuje v Brně. Vystudovala grafiku na SUPŠ Brno, jejími profesory byli např. Jiří Šindler, Antonín Odehnal, Ivan a Dalibor Chatrný. Malovat se učila u Petra Skácela a fotku  u Ivana Emra. Ve své tvorbě se věnuje mnoha činnostem-zejména fotografii, autorskému šperku a malbě.  Zúčastnila  se řady skupinových výstav a uspořádala přes dvacet samostatných výstav. Je členkou TT Klubu výtvarných umělců  v Brně. Její dílo je zastoupeno ve sbírkách MG v Brně (fotografie, šperky) a uměleckoprůmyslového muzea v Praze (šperky).

ALENA SUCHÁ

Narozena roku 1979, dcera Jitky Havlové,  vystudovala výtvarný obor na PDf MU v Brně.

Malování je její vnitřní  potřebou celý život. Do svých obrazů vmalovává své pocity – radost, humor, někdy  i trápení. Na výstavě budou právě ty radosti. Zajímá ji také velmi barva a těší ji výtvarná  práce s malými dětmi, teď zejména se svou malou dcerkou.

A tak na výstavě uvidíte  např. mořskou zátoku, kde jsou lidé proti síle vody jen nepatrní, avšak šťastní.

Výstava NÁŠ BAREVNÝ SVĚT je o radosti.

Ukázka fotografiií Jitky Havlové:

Fotografie Čtyři roční doby na Vysočině:

Fotografie Jitky Havlové ze zákoutí města Brna: 

Ukázky obrazů Jitky Havlové:

Na výstavě v Adamově lze shlédnout také obrazy dcery Jitky Havlové – paní Aleny Suché, která po své matce zdědila výtvarné nadání. Z názvu některých jejich prací např. „Charles plave, Italské moře, Mám Tě ráda, žížalo, Sovice, Hovnivál, Kapucíňák“….a mnoho dalších je patrná výtvarná hravost a veselá témata. Na skupinové fotce je vpravo nahoře samostatně namalovaný dvojobraz od 4-leté Nely „Princeznou na hradě“:

Ukázka prací Aleny Suché – dcery Jitky Havlové:

Paní Havlová se má ještě jeden výtvarný koníček a tím je tvorba šperků a ozdob z tradičního přírodního materiálu – rohoviny.

Nakoukněte na ukázku její práce:

Paní Havlová byla tak laskavá a poskytla mi milý rozhovor:

„Paní Jitko, co všechno můžeme vidět na vaší výstavě v Adamově?“

„Tady na výstavě jsou moje fotografie-makrofotografie s námětem zimy, Brna, fotografické obrazy vycházející námětem z přírody a detailů. Většina fotografií byla focena na film, přestože působí jako později dotvořené, nejsou upravované. Detaily, např. fotografie s názvem Pokora je pro mne obrazem velké skupiny lidských bytostí, malých a sklánějících se před darem slunce – světla, darem života. Ve skutečnosti námět vytvořily zamrzlé bubliny v ledu, ve kterém se odrážel okolní svět, takže slunce a stromy. Nebo fotografie  s názvem  Jistota – tady jsem zachytila dvě zamrzlé kapky ledu visící na stéble trávy. Vždyť jistotu, tu nemáme nikdy žádnou… Zde bylo mým cílem ukázat, že zdánlivě pevný celek se brzo se sluncem rozpustí.  Série fotek Příběhy mrazu mají také hlubší myšlenku. Například fotografie s názvem Ptáci namaloval mráz na okno. Je zde zachycen docela nepatrný děj, ve kterém bojují dva ptáci a další se na to dívá… Fotka Krasohled mi zase připomíná známou dětskou hračku…

„Jak dlouho se věnujete své výtvarné činnosti?“

“ Celý život. Od dětství kreslím a maluji, v posledních letech na hedvábí, většinou však obrazy. Šperky tvořím už 30 let. Ze začátku to byly šperky z tvrdé podrážkové kůže, později z rohoviny a kovů, často doplňované drahými kameny, spony, náhrdelníky, závěsy, náramky, knoflíky…  Rohovina se dnes vyhazuje, nikdo ji nepotřebuje a šperky z ní jsou to jediné, co z kraviček zůstává. Materiál je to pro mne tedy problematický, ve smyslu úcty k těm, kterým patřila a kdybych mohla, dala bych ty své šperky ráda za jejich život. Toto je pro mne důležité, měla jsem období, zejména po návštěvě jatek a také nabytí internetu, že se už toho materiálu nedotknu.  V průběhu let jsem doplňovala svými šperky oděvy na módních přehlídkách a spolupracovala s módními návrháři, avšak více mě vyhovuje svět ticha mého ateliéru.“

„Je možno si zakoupit některý z vašich obrazů?“

„Každým rokem dávám něco ze svých prací do aukce uměleckých děl, kterou pořádá nadace Veronica. Jsou to aukce pro přírodu.“

„Paní Jitko, takové množství práce vyžaduje spoustu času, kdy tvoříte?“

„Kdy tvořím? Nejraději odpoledne a v noci, to se nejlépe soustředím“.

„Bydlíte v Brně. Jak se vám fotí takové Brno?“

„Brno je mé rodné město, takže ho mám ráda, ale nelíbí se mi současná zástavba. Nebo jen málokterá. Fotím Brno na pohlednice, avšak díky té zástavbě je stále složitější vyfotit místo s duší jeho historie. Například z věže chrámu “ Petrova “ je nemožné udělat fotku jako dříve, aby tam byly věže kostelů a dominanta hradu a nic nerušilo. Všude něco překáží. Třeba Špalíček, obrovská budova ve středu města, shora připomínající hromadu lešení. Mnoho krásných pohledů na dominanty Brna narušují nepěkné a arogantní stavby-nazývám to tak proto,že architekta a majitele nezajímá, že brání ve výhledu . Co kritiky bylo napsáno – a zbytečně. Ještěže díky velkému odporu obyvatel nedošlo ke zničení nejhezčího místa v Brně-Zelného trhu. Měly tam být v podzemí garáže, takže vjezd a výjezd. Je to strašné.

„Nosíte fotoaparát třeba i na nákup?“

„Foťák nosím stále u sebe, je nutné zachytit nejen pohled, ale i atmosféru. Když fotoaparát nemám, vždy lituji.  Jednou třeba oranžová těžká deka z mraků ležela nízko nad Brnem a dotýkala se věží chrámu.Ten krátký okamžik, než slunce zapadlo, byl fantastický. Už se to nikdy neopakovalo. Snad až zase nebudu mít čím fotit…“

„Dáváte přednost digitální fotografii nebo klasice?“

„Teď už využívám převážně digitální fotoaparáty, focení analogovým je příliš drahé. Ale je to větší půvab – to čekání, jak fotka dopadne je vzrušující. Nic není hned teď. Dnes chtějí všichni všechno hned. Žijeme v rychlé době, ale uniká v ní hodně podstaty, protože ta se nikam neřítí. Jinak nemám ráda vyumělkované digitální fotografie.“

„Zaujala mne jedna vaše fotografie Brna, ta s kostkami na silnici. Jakou má historii?“

„Byla  muzejní noc, zrovna se v tu dobu pracovalo na přestavě ulice Husovy,velmi vytížené tepně v Brně středu. A toto lidé vytvořili ke vzteku těch, co silnici opravovali. Lidé si fantasticky hráli. Neopakovatelné. A já měla s sebou foťák…

„Paní Jitko, mohli bychom přejít nyní k vašim šperkům? Vím, že práce s rohovinou je vaší srdeční záležitostí. Můžete mi k vašemu koníčku – tvorbě šperků z tohoto materiálu něco bližšího prozradit?“

„Také zde, na výstavě mám ukázku šperků, převážně z rohoviny.  Víte, rohovina se v historii  lidstva využívala na užitkové věci – hřebeny, knoflíky, lžičky, spony. Přestala být potřebná až  s nástupem umělé hmoty v polovině minulého století. Myslím,že lidé si v minulosti svých zvířat  vážili a starali se o ně, i když nakonec se tato zvířata stala jejich potravou. Ještě maminka si pamatuje ze svého dětství, a to není tak dávno, jak chodila s kravičkami na pole, jak je hladívala a měla ráda. Vždy se nejdříve lidé postarali o dobytek a pak o sebe. Ještě někde to tak je, viděla jsem to například v Rumunsku. Žijí tam doslova pospolu se zvířaty,  jak dříve naši předci.

Když jsem začala pracovat s rohovinou, neuvažovala jsem o všech změnách, jak se se zvířaty zachází v současnosti. Viděla jsem ty výrobky z rohoviny a materiál mi připadal zajímavý a krásný. Dobře se s ním pracuje, zkoušela jsem i hřebeny, užitkové věci. Hodně často knoflíky. U těch to dopadlo tak, že ženy si nechaly ode mne vyrobit knoflíky,ušít kabát, knoflíky byly k látce, takže třeba látka černá s bílým štepem  mě inspirovala ke knoflíkům černým s bílými pruhy (vyřezané z jednoho kusu)… Nebo hedvábný buret dostal knoflíky z buvolí rohoviny. Časem, až se ženám kabát rozpadl, nechaly si ke knoflíkům ušít další kabát.    Takže ta rohovina z kraviček zůstává…“

„Kde jste si obstarala rohovinu? Jezdila jste na jatka? To mi nejde dohromady, vím o vás, že jste velký ochránce zvířat a částečný vegetarián…“

„Ano, jezdila jsem i na jatka a brala si ten odpad – rohovinu. Dnes bych tam nemohla. A nemůžu jíst maso z maso-výroby, z jatek. Svět se změnil. Mechanizace chovu a zabíjení přinesla lidem mnoho a levných výrobků, regály hypermarketů  jsou zaplavené živočišnými výrobky a produkty,lidé se jimi přejídají a mnohé končí v odpadu. A ti, ze kterých pochází ono jídlo, neskutečně trpí. Krávy, chované na sunar neuvidí v létě slunce a louky,neuvidí svá telátka (vím to,vidím to nedaleko od Brna). Zvířata se přepravují stovky kilometrů za smrtí na jatka. Mají také cit, jako my! Bolest jako my, mateřskou lásku jako my! Takže po tomto poznání současné  skutečnosti jsem se stala téměř vegetariánem a zavrhla i rohovinu. Pak jsem si ale řekla, že ti úžasní tvorové nebyli zabiti kvůli rohovině, skončila by v kafilerii. Byl by to odpad! Víte,  jeden skvělý malíř A. Mikulka, kdysi namaloval obraz – kopec s loukou a na ní samé kravičky. Jedna vysoko nad loukou leží na obláčku nad nimi. Bylo to v době,kdy se likvidovaly tisíce krav kvůli třeba jednomu výskytu nemoci BSE.

Zasáhlo mě to. Ty mé šperky-jsou také jejich zůstatek tady na zemi, že tu kdysi byly, jako po lidech něco zůstává…“

„Pracujete také s buvolí rohovinou. Jak jste přišla k buvolí rohovině?“

„Buvolí rohovinu jsem koupila před asi dvanácti lety  od pana Kašpara, stařičkého pamětníka dob, kdy rohovina byla potřebná. Koupil rohovinu z domácích buvolů z Barmy, vyráběl z ní  hřebeny a jiné užitkové předměty. Pak mu bylo vše zabaveno minulým režimem, po válce byl brán jako nebezpečný kapitalista a podle toho s ním také jednali… On si ale část své zabavené rohoviny tajně v noci ukradl těm legálním zlodějům a schoval do díry pod garáží. A tu mi pak nabídl, když se dozvěděl, že vyrábím z rohoviny šperky. Sešli jsme se a krásně jsme si spolu popovídali. Ten pán mnoho věděl. Je velká škoda, že to nesepsal, bylo by to zajímavé čtení a informace. Zemřel, už je to několik let…

„Paní Jitko, jdou vaše šperky někde koupit?“

„Mé šperky dělám lidem na zakázku, ráda vím, komu budou patřit. Tmavovlasé ženě je třeba do vlasů kontrastní sponu, kde je bílá na černém pozadí, blondýně zase tmavou, prořezávanou, aby vynikla krása jejích vlasů. Někdo má rád drobné šperky, někdo výrazné.

Pravdou je, že poslední roky mě vysiluje oprava našeho domu, takže  jsem nedodržela slíbené, nedá se vše stihnout,ač bych  moc chtěla. Také jsem prodávala šperky  v galeriích, např. v Díle,v Galerii z ruky a jinde. Doplňovala jsem také kolekce oděvů módních návrhářů, tam pak vznikla i spolupráce s malbou na hedvábí.“

Paní Havlové děkuji za zajímavý a příjemný rozhovor a přeji této pozoruhodné ženě spoustu inspirace do dalších let. A vy ostatní se přijďte na tuto výstavu v Adamově podívat, trvá do 22.10.2013.