Noční chatování s dávným přítelem

Když schází nám pochopení od lidí blízkých, svěřme své trápení listu čistého papíru, nebo blikající obrazovce počítače. To jsou totiž jediné dvě věci NA SVĚTĚ, které snesou tíhu trápení našeho života. Člověk nejbližší by nás již tisíckrát odsoudil, člověk nezaujatý si to alespoň přečte. A TI OPRAVDU CHÁPAJÍCI SNAD VYDRŽÍ ČÍST TO I DO POSLEDNÍ VĚTY...

Kolik přátel máte na svém "facebookovém profilu?" Jeden můj přítel jich má 310! Pochybuji, že je všechny zná a samotné pojmenování "přítel na facebooku" je značně zkreslující.

Já tam mám 12 lidiček. Jsou to buďto rodinní příbuzní, kamarádi ze školy anebo moji dobří známí. Jednou jsem u jednoho svého kamaráda našla komentář od svého dávného přítele. Znali jsme se z křesťanského společenství mládeže.

Martin byl milý, obyčejný kluk, který toužil poznávat pravdu o životě. Naše skupinka mladých lidí se scházela každý pátek odpoledne na kolejích naší školy. A skoro každý víkend jsme všichni spolu zajeli někam na výlet nebo na hory. Když si na to vzpomenu teď po letech, musím říct, že to byly krásné studentské léta plné bezstarostnosti a "lehkosti bytí ". Svého kamaráda jsem neviděla skoro patnáct let, a tak jsem byla moc ráda, že okamžitě přijal moji "žádost o přátelství".

Byl večer, děti již spaly, manžel byl na noční a můj starý kamarád byl zrovna "on-line". A tak se rozběhlo "noční chatování o naších životech." Měli jsme na sebe spoustu otázek "typu co, kdo, jak, kde" .

Dovídám se, že Martin pracuje jako sociální pracovník v jednom ústavu pro postižené děti. Stále je silně věřící člověk, citlivý a vnímavý k potřebám druhých. Nikdy by neublížil nikomu, má rád zvířata a je zapřísáhlý vegetarián. Na jeho profilové fotce se na mě kouká obličej kluka sympaťáka v brýlích. Ani se moc nezměnil, je pořád stejný, pomyslím si.

Po hodině rychlochatování přichází ŠOK. Martin se mi svěřuje se svým životním tajemstvím: "Mám tři roky poměr s vdanou ženou, která je matkou deseti dětí."

STOP !

Mé ruce se sesunuly z klávesnice. Po nekonečně dlouhé pauze z mé strany, se v malém okýnku obrazovky objevují slova: "Kamilo, jsi tam, ještě?"

"Jo, nevím, co ti mám na to říct... To jsem vážně nečekala. Deset dětí, v dnešní době antikoncepce?" píši.

"Ona ty děti nechtěla, každý sex to bylo násilí jejího náruživého manžela. Oba byli vychováváni v silně věřících katolických rodinách, kde se rodičům ani manželovi neodporuje. Muž je hlavou rodiny a žena rodí děti. Antikoncepce u katolíků, to je kapitola sama pro sebe...Ona je laskavá milá, plná citu a lásky. Je to žena mého života. Je krásná, ikdyž je o devět let starší."

"O tolik?"

Ona musí být opravdu krásná, usuzuji. Nebo její krásu vidí v její duši?

Přemýšlím, jak bych vypadala ve 45 letech s deseti dětmi a ještě ztrápená životem. Do mě by se asi nikdo nezamiloval...

"A co její manžel?", ptám se.

Martin mi ho popisuje jako sobeckého despotu, který vládne rodině pevnou rukou a sex si na manželce vynucuje násilím. Nikdy ho nemilovala a k sňatku jí donutili její fanatičtí rodiče-katolíci. Manžel nedávno onemocněl roztroušenou sklerózou vysokého stupně a během několika let bude upoutaný na vozík a odkázaný na pomoc své oddané věřící ženy.

Znám hodně milých a hodných katolíků se kterými se rozumím. Že by její manžel byla "výjimka potvrzující pravidlo?" Nebo těch katolíků zase tolik neznám?

"V červnu jsme přišli o naše miminko, potratila ho", vyťukává další větu.

To je ale další šok...

Představuji si jejich vztah za deset let. Martin, osamělý muž sedící sám ve svém malém bytě. Sám o Vánocích, sám na dovolené, sám u telky na gauči, sám na nákupech, sám si vaří, sám uklízí....Nepozná ono kouzlo každodenního vztahu, společné nákupy, společné plánování dne, nebo rodinné oslavy se svoji partnerkou. Neprožije s ní ani jeden jediný celý den, kdy by mohli být spolu sami. Nepozná ani ty nevydařené dny, když jeden z partnerů má špatnou náladu, anebo se špatně vyspí.

Ona se věrně a oddaně stará o svého tolik nenáviděného muže. Přebaluje ho a otírá mu žínkou nemohoucí tělo. Smířená s krutým osudem, upíná svoji naději k zítřku, kdy se na dvě hodinky setká s utajovaným milencem.

Martin nikdy neuslyší pláč svého dítěte, neodvede ho poprvé do školy...Zatímco jí jejich deset děti dělá jen radost. Jsou dobře vychované a své rodiče milují...

Je jejich vztah má sice vzrušující adrenalinový náboj zakázaného ovoce, ale za jakou cenu? Za cenu zmařeného obyčejného lidského života. Je mi Tě Martine líto, pomyslím si.

"Já vím, je to na P . . U , já to dobře vím," odpovídá krátce.

"Je to ale má volba. Já tu ženu miluji."

On ji Vážně miluje, říkám si, a to celým svým srdcem. Je to štěstí? Někdo nemá to štěstí potkat lásku... A on poznal ženu, která mu dá vše ze své duše. Ale nikdy s ní nebude žít ten obyčejný život, který prožívají lidé kolem něho.

Byly skoro dvě hodiny ráno a z mého chatování mě vyrušil pláč mého drobečka v postýlce. Nevím, co mu na rozloučenou popřát.

"Martine, přeji Ti hodně štěstí do života."

Nikoho neodsuzuji, každý člověk má ve svém nitru touhu po lásce... Vypinám počítač a ve hluboké tmě dávám svému malému chlapečkovi do pusinky dudlík a přikrývám odkopané nožičky.

Celou noc jsem nespala. Když se nad ránem navrátil z práce můj milovaný manžel a lehkým dotykem rtů mi dal pusu a pohladil mě po vlasech, oči se mi utopily v slzách. Byly to slzy štěstí....

Občas zabrouzdám na facebook. Martin svůj profil zrušil.