Smolař Milan

"Ahoj Milane! Jak jde život?" oslovím čtyřicátníka sedícího v tamvaji č.8, která ujíždí plná lidí směrem do centra Brna.

Zadumaný sedící muž s sebou škubne, zvedne hlavu a podívá se na mě.

"Ahoj, Kamilo, co tady děláš?" Jeho obličej v ten okamžik projasní radost a překvapení zároveň.

"No, to jsi mi, Mïlane udělal velkou radost, že si mě poznal po tak dlouhém čase!"

"Jak bych jen mohl na tebe zapomenout!" povídá s neskrývanou radostí v hlase můj přítel z teenagerských let .

"Ty jsi se taky moc nezměnil, vypadáš Milane pořád stejně."

Milanův obličej byl opravdu nezapomenutelný, jeho vystouplé lícní kosti, mu dodávaly výraz "tvrďáka", což ještě umocňoval jeho pernamentně nedostatečně oholené strniště. Přitom to byl pouze klamný dojem. Milan byl ve skutečnosti velice citlivý muž. Vzpomínám si, že jsem mu jednou donesla jako dárek malého plyšového medvídka a on se z toho rozplakal...

Jeho dvoumetrová postava se náhle zvedla ze sedadla, aby mě pustil si sednout na své místo.

"Ne, Milane, jen seď, já budu za chvíli vystupovat, " povídám s hlavou zvednutou nahoru, abych mu při jeho výšce viděla do očí.

"Tak to já vystoupím s tebou a někam tě zvu!" A hned jedním dechem dodává "Doufám, že mě neodmítneš!"

Vystoupili jsme o dvě zastávky dál a kráčeli vedle sebe směrem k jedné vyhlášené restauraci. Oba jsme toho měli po těch letech tolik na srdci i na jazyku...

Se vzrůstajícím alkoholovým opojením se nám rozvazuje řeč a začíná hra na pravdu.

"Kamilo, jak já ti závidím ten tvůj obyčejný a jak ty říkáš trochu nudný život. Víš líbila ses mi tehdy moc, ale já jsem nikdy nenašel odvahu ti to říct. Tak moc jsem se bál tvého odmítnutí."

"Milane, to bylo tehdy oboustranné, víš..."

Snad naše nízké sebevědomí nebo naše nejistota ve vztazích z nás udělala"JEN NEJLEPŠÍ KAMARÁDY".

Co bych dal tehdy za odvahu,

já nasadil bych i vlastní hlavu...

Já býval jsem mladík zbabělý,

my zůstali jsme jen přáteli...

Poslouchám se zatajeným dechem Milanovo vyprávění o tom, co dělal celé ty dlouhé roky.

"Jsem ztracenec bez naděje... Pustil jsem se do nadějného podnikání, ze kterého mi po pár letech zůstaly jen dluhy. Vzrůstající úroky mé dluhy zvedly do výše několika miliónů."

Milan sice neřekl kolika, ale polkla jsem naprázdno, protože jsem měla v peněžence jen pětistovku...Marek to na mě asi poznal, protože hned vzápětí dodal, že peněz má dneska dost. Oddychla jsem si.

"Včera se mi zadařilo a v pokeru jsem vyhrál slušnou částku peněz."

Poznávám z jeho slov, že Milan se stal na hraní pokeru závislý, jak finančně, tak i psychicky. Veškerá výhra jde na nájem, živobytí a ty nejnutnější věci. Zbytek výhry spolkne splátka dluhu.

Ve dne jsem noční pták,

který vylétá,

když ostatní jdou spát.

Jsem gambler, musím hrát.

Milan mi vysvětluje, že už ho nebaví v kasinu okrádat důvěřivé amatéry a tak raději hraje přes  pokerovou webovou stránku. Tam mu však kazí úspěchy nějaký speciální pokerový program, který hraje za hráče. Stejně pokeru a matematickým vědám moc nerozumím a tak jen pokyvuji hlavou. Někdy se dá vydělat i pěkná částka několika deseti tisíců za týden. Což by bylo pěkné živobytí nebýt Milanového dluhu...

Po chvilce ticha si všímám vpichů na jeho rukou a zeptám se na rovinu: "Milane, nebereš náhodou ještě ke všemu drogy? Neboj, jenom si občas dám jointa majoránky. Tak jsem alespoň na chvilku v životě happy. A tohle, to je z inzulínu, píchám si ho dvakrát denně."

"To by si ale neměl pít přece žádný alkohol! Já vím, ale mě už je opravdu všechno jedno," odpovídá mi Marek smutně.

"A co láska, máš nějakou?", ptám se nejistě.

"Kdo by o mě prosím tě Kamilo stál? Jo mám, několik, ale jen těch povrchních, jednu na sex, druhou do společnosti, další jen občas. I vlastní máma mi řekla, ať jí nechodím na oči."

Jen blízcí lidé podrží tě,

když potápíš se ve své vlastní kaluži plné bláta a marasmu...

A když na světě není žádná ruka ani jediná,

která by tě z toho bláta a špíny vytáhla,

pak zbývá ti pouze plavat ze všech sil...

Peníze, zase ty peníze, jak jsou všemocné, jednoho vynesou vzhůru a druhého utopí.

Uběhly čtyři měsíce a já dostávám od Milana překvapivý e-mail.

"Máme malou Terezku, má skoro čtyři kila a už není tak fialová. Ale ten porod, to byl tedy životní zážitek"...

Milan si našel lásku, byla to sice rozvedená cikánka v pátém měsíci těhotenství a již s jedním dítětem, ale pro Milana je to "spřízněná duše i tělo".

Posílá mi i fotku, na které se na mě usmívá hezky oblečený a dokonce i oholený Marek. Vedle něho stojí krásná a sympatická žena s delšími vlasy. Milan drží v náručí peřinku a v ní zabalenou nádhernou holčičku, kterou hladí po jemných vláskách.

Můj kamarád Milan

ten životní ztroskotanec

bez naděje a lásky,

teď hladí dětské vlásky.

Ukousnul štěstí pořádný kusanec,

držme mu pěsti ať mu ho nezkazí

nějaký blbec!...

Z pohledu ztroskotance

je tahle láska životní šance.

Z pohledu zhýčkaných lidí,

mu cigošku se dvěmi dětmi nikdo nezávidí.

V nadějné beznaději svítí mu světlo,

když i on poznává rodinné teplo.

Dluhy s sebou vláčí dál,

není ale na ně sám.

Snad si i vyslechne posměšky davu,

že on zrodil se jen pro kasíno a pro zábavu.

Koho to zajímá,

že vás to dojímá?