Strýček Bedřich a sametová revoluce

Strýček Béďa odjel do Prahy na entomologickou burzu. Dneska je to již třetí den, co není doma a naší rodince to začíná být podezřelé. Na burzu jezdíval tak čtyřikrát do roka, ale pokaždé byl na druhý den už doma.

V Praze přespává u svého kamaráda ze studií a ráno vyjíždí rychlíkem směr Ostrava. Tentokrát se mu něco muselo stát. Začínali jsme mít o Bedřicha starosti. Náš strach byl o to větší, když jsme slyšeli ve zprávách o demonstracích v Praze.

Kolem půlnoci vzbudilo celou naši rodinu vyzvánění telefonu dole v hale. Tatínek vstal jako první. My všichni ostatní, jsme za ním utíkali po schodech dolů v pyžamech, div, že jsme nespadli.

Celá rodina poslouchala tichý a nesrozumitelný hlas osoby ve sluchátku.

"Haló, kdo volá, je vás špatně slyšet!“, povídá chvějícím se hlasem tatínek.

"Ahoj Milku, tady Bedžich, jsem v nemocnici. Zmlátili nás chlapi v helmách s plexisklama, bili to do nás na Náuodní tžídě jako do dobytka. Jsem tu i s kamauádem. Mám nějak blbě zlomenou vuku a vymlátili mi dva pžední žuby. Tu ruku mi budou asi muset opeuovat. Tak dobuou noc a němusíte se už o mě bát.", strýček zavěsil.

Maminka brečela, my s bráchou nechápali a tatínek rychle běžel naladit rádio na vlnách Svobodné Evropy. Ten večer už nešel spát nikdo z nás. Seděli jsme a poslouchali, abychom chápali, co se v té Praze vlastně děje.

Strýček se vrátil za dva dny. Tatínek si na cestu do Ostravy na nádraží, vypůjčil jeho starou Elizabeth. Náš milovaný otec, jako jediný z rodiny vlastnil řidičské oprávnění. Všichni jsme celou cestu trnuli strachem, abychom se ještě nenabourali. Za volantem neseděl už pět let.

Na velice pomalou jízdu hlavy rodiny nás upozorňovali svým troubením ostatní předjíždějící řidiči. Byli mezi nimi i takoví, kteří si při pohledu na tatínka, ťukali na čelo. Asi jel z ohledem na naši bezpečnost až moc pomalu. Rychlík jsme stihli. Od maminky to byl jistě dobrý nápad nechat si na cestu hodinový předstih.

Právě vystupoval z vagónu. Byl na něj smutný pohled. Strýček měl oteklý obličej, který hrál všemi barvami. Jeho sádra nám mávala na pozdrav. Nebylo možné jej přehlédnout v davu lidí na nádraží. Byl pomlácený, ale šťastný. Jeho radostný úsměv od ucha k uchu mu odhaloval širokou mezeru na místě, kde míval horní zuby.

Nějakou dobu jsme se v Ostravě zdrželi. Byl podvečer a my jsme si to namířili na náměstí Lidových milicí. Přidali jsme se ke skupince přicházejících lidí a u památníku milicionáře jsme zapálili svíčky. Nějaký mladík tam zrovna lepil izolepou letáček s fotografií nějakého Václava Havla a dolů pod sochu položil dřevěnou ceduli s textem: "NÁMĚSTÍ T.G. MASARYKA“.

Byla už tma. Cestu domů odřídil strýček Bedřich svoji zdravou pravačkou. Cítili jsme se všichni bezpečněji, než kdyby řídil náš tatínek. Konečně jsme přijeli šťastně až domů. Zasedli jsme k televizi a potom společně sledovali záznamy z demonstrací v Praze.

Večer jsme seděli u zpráv, kde byly záběry z dění na Národní třídě. Byl tam záběr davu, který volal po mužích ze zásahových jednotek: „Máme holé ruce!“ Poté tam povalili jednoho chlápka na zem a surově ho zkopali. Strýček nám tvrdil, že je to on. Jeho tvrzení nebylo možno vyvrátit, ale ani potvrdit. Obraz byl ve špatné kvalitě.

"Bedřichu, musíš si zítra zajít k zubaři", povídá soucitně maminka.

Při vážnosti celého historického dění, je jeho mezera mezi horními zuby opravdu nepatřičně směšná.

Všichni jsme propadli příjemné euforii svobody a těšili se na socialismus s lidskou tváří.

Ve škole jsme se celý listopad skoro neučili, ale pouze diskutovali a sledovali ve skupinkách velkou televizi na stěně, která nás, studenty z nižších ročníků gymnázia, informovala o aktuálním dění v naší vládě. Starší ze studentů mohli jet do Prahy a být u toho, dostali totiž souhlas soudruha ředitele.

Pyšně jsme nosili trikolóry připíchnuté špendlíky a docela nechápali, co se děje.

Na vysvědčení mi dala Anna Kareninovna zázračně dvojku. Ze školy chtěla odejít s čistým štítem. Najednou neměla co učit. Ruština už nebyla žádaná a osnovy občanské výchovy už neplatily. Ředitel marně sháněl dobré učitele angličtiny. Každý rok jsme začínali od začátku s nějakým novým.

Přede mnou se otevírala cesta na budoucí vysokou a naděje navštívit nějaké jiné státy, než jen spřátelené země SSSR.

Byly to krásné časy. Stáli jsme tehdy s bráchou Alešem a Béďou na náměstí v našem okresním městečku a po projevu Václava Havla a některých členů Občanského fóra, jsme všichni společně s davem zpívali oblíbenou Masarykovu „Ach synku synku“.

Nad našimi hlavami vyčuhovala do vzduchu Béďova sádra, ze které čouhaly jeho jediné dva zdravé prsty, které vystrčil do tvaru písmene „V“ jako VICTORY.

Vytáhla jsem teď ze svého šuplíku jednu starou, zveršovanou vzpomínku:

Strýček Béďa nelenil,

hned do boje se zapojil.

Dostal pendrekem do huby

a odnesly to dva zuby,

levá ruka zlomená

a nakopnutá kolena.

Dnes měnily se osudy

a život máme naruby.

Svoboděnka přišla k nám

a ze srýčka se geroj stal.