Strýčkova zlatá rybka

Tatínkovi vrátili v restituci rybník. No rybník, spíše takový malý kousek močálu to byl. Jedna třetina patřila tatínkovi a další dvě třetiny si odkoupil od ostatních majitelů. Vypůjčil si z banky a zadlužil se na dalších deset let. Maminka si tehdy ťukala na čelo, že mu asi hráblo. Ale tatínek nakonec maminku přemluvil a šel do toho. Stálo to spoustu času a peněz celou naši rodinu. Přijely buldozery, bagry a několik nákladáků bahno odvezlo. Břehy se zpevnily, vysázely se stromky a keře a vysadily ryby. Během dvou let byl z nevzhledného a zarostlého močálu docela hezký rybník. Tatínek tam trávil hodně času a nemít za ženu naši tolerantní maminku, nevím jak by to všechno dopadlo.

Všichni sedíme v kuchyni nad denním tiskem, když v tom najednou zazvoní zvonek. Za dveřmi stojí Bedřich.

"Strejdo, koukni, máš fotku v novinách. Je z tebe mediální hvězda!", povídám mu ve dveřích a mávám mu před očima čerstvým vydáním pátečních novin.

"Jakápak hvězda, vždyť mi tam jde vidět pouze ruka a kus nohy!", zírá strýček zklamaně na černobílou fotografii 2x4 cm v rubrice "z regionu".

Jak si mě, prosím tě, vůbec poznala? No přece, podle tvého ochlupení na rukou! Žádný chlap v celém regionu nená víc chlupaté ruce než ty!", odpovídám a směji se.

"Ale tvoji Janičce to tam opravdu sluší! Víc než tobě!", dodává maminka, která kráčí za námi a pokračuje:

"Bedřichu a nenastal již čas ukázat svým nejbližším svoji novou lásku?"

Béďa se začervenal a začal si kousat ret.

"A že ses Bedřich nepochlubil. Tady píšou, že jste vyhráli zakázku na rekultivaci těžebních odkališť.", mění téma hovoru tatínek. "To  teď budeš mít málo času a plno peněz, viď?"

Strýček nereaguje ani na toto téma hovoru, které ho opět přivádí do rozpaků. Nutno dodat, že v poslední době s námi rozebíral už jenom aktuální předpovědi počasí.

"Mirku, nepůjčil bys mi náhodou dva pruty? Rád bych si zašel zítra odpoledne na ryby. Má být krásně."

"To jako, že půjdeš na náš rybník chytat ryby a beze mě? Vždyť beze mě nic nechytíš! Jedině pořádnou ostudu."

Strýček z morálních důvodů ryby nechytal, ani sportovně. Tvrdil, že každý háček je zraní a každý dotek lidské ruky je oslabí na životě, i když se pak vypustí zpátky do vody. Sice jediné maso, které strýček jí je právě to rybí, ale pouze ty bez hlavy a ploutví a navíc v igelitu balené.

"Aha, já jsem zapomněl, Bedřich v Peru chytal piraně, takže zkušenosti má. Sice to bylo oštěpem a přišel při tom o kousek prstu, ale ryba jako ryba", dodává ironicky tatínek. 

"Ale to víš, že ti pruty půjčí, to Mirek jen tak hloupě kecá. Ale proč chceš hned dva? S kým budeš chytat?", dotazuje se maminka.

"Snad ne s paní šéfovou?" Všichni zbystříme a čekáme, co nám Bedřich odpoví.

"Ach, jo, že jsem sem vůbe lezl, to je jak na gestapu.... Ano, přiznávám, půjdu tam s Janou a s jejím synem.  On by si chtěl rybaření moc rád zkusit. A já to beru jako příležitost se s ním blíže poznat.

"Že ses vůbec zmiňoval, že máme nějaký rybník. Teď se akorát ztrapníš! Vždyť neumíš ani nahodit! Ne tak něco chytit!", nechápe počínání svého bratra maminka.

"Půjčíš nebo ne?", ukončuje hovor strýček, který už nereaguje na moji otázku, kolik má synáček roků a proč se jeho maminka rozvedla.

Tatínek mu k prutům půjčil i klíče od naši malé přistavené chatičky.

Strýček suše poděkoval a s oči upřenými na nás všechny dodal: "Ne, že někoho z vás napadne za námi přilézt!"

"Ne, neboj, spolehni se!" Uklidňovali jsme ho jednohlasně.

Nastala sobota opoledne a z domečku od naproti jsme pozorovali, jak se Bedřich chystá k odjezdu.

"Tak, kolik mu  dáme času na seznámení se synem?", ptá se maminka.

"Hodina stačí bohatě. Stejně se mu zamotá silon na obou prutech už v první minutě.", povídá tatínek.

"A další půlhodinu bude tahat zaseknutý háček ze stromu. A zbývající čas se bude už jen cítit trapně, jaký je nešika.", doplňuje brácha.

"Tak já jdu pro klobásy do lednice a ty Aleši zajdi do sklepa pro ten gril a uhlí.", uděluje rozkazy maminka.

"Nebude lepší víno než pivo?", ptám se nejistě a vytahuji z regálu termotašku.

"Néé", odpoví mi dvojhlasně maminka s bráchou. Tatínek, ačkoliv je abstinent, s nimi souhlasí.

"Odjezd!", svolává nás pod oknem netrpělivě tatínek, který chce zkrátit Bedřichovo utrpení na dobu nezbytně nutnou.

"Musím říct, že ke kladům naši rodiny patří svornost v krizových situacích a to kupodivu bez zbytečných hádek a rozporů.

Brácha tehdy ukecal taťku, aby mohl řídit. Jakožto čerstvý držitel řidičského oprávnění, to bylo docela riziko. Samozřejmě, že pouze na cestu tam, poněvadž brácha na rozdíl od otce neabstinuje.

"Na té naší rachotině už se nedá nic rozbít", prosí za bráchu maminka. Tatínek nakonec , i když nerad svolil.

Po deseti minutách jízdy bratr málem zajel kočku. Skočila mu do cesty odněkud z pole a bez varování. Přibrzdil tak silně, že se volantu, samozřejmě za unáhlených nadávek naší maminky, ujal znovu tatínek.

"Brácho, to sis pokazil , teď si už tak brzo nezajezdíš. Ještě, že to ta kočka přežila, jinak už by taťku neukecala ani mamka." 

Konečně jsme dojeli k rybníčku. Tatínek nesl bednu piv, maminka tašku s klobásama a chlebem. Já nealko a brácha gril a dřevěné uhlí.

Všichni tři se tvářili velice překvapeně. Strýček zrudnul hněvem, jakmile nás uviděl. Právě zápasil s háčkem v rákosí, který se mu utrhnul, jakmile nás uviděl.

"Neboj Bedřichu, mám v kapse náhradní háčky! Já jsem myslel na všechno!"

Konečně jsme odložili naše břemena, abychom si mohli podat ruce na naše velké rodinné seznámení.

"To je ale náhoda", koktá Bedřich. "Tak toto je, Jani, moje rodinka."

Ten den nikdo nic nechytil, ale o zábavu bylo postaráno až do večera...